Reportáž psaná na kapačce aneb Jejda! Rakovina!

Kategorie: Onkologické nemoci
Vytvořeno 26. 3. 2013 11:51
Napsal David Odler
Zobrazeno: 32347

 

 

Věnováno kolektivu

onkologického oddělení

Fakultní Thomayerovy nemocnice

v Praze

 

„Dobrý den, pane doktore.  Delší dobu mě nějak divně pobolívá levé varle – vlastně ani nebolí, spíš jen tak divně tlačí, nepohodlně se mi sedí a tak.  Před týdnem mě rozbolel a zarudnul celý genitál, bolel močový měchýř a všechno okolo, tak jsem se týden proléval urologickým čajem a bolesti přestaly.  Kromě levého varlete ovšem – to tak divně tlačí pořád.“

 

       Lékař mě žádá, ať se svléknu, ukážu mu, kde konkrétně jsem měl bolesti, informuje mě, že močový měchýř se nachází úplně někde jinde, než ukazuji a pak ultrazvukovým snímačem přejíždí po povrchu genitálií a zobrazuje na monitoru jejich vnitřek. 

       Už předtím jsem si našel na internetu, co může být příčinou zvláštních nepohodlných a tahavých pocitů v rozkroku a na prvním místě suverénně vede rakovina varlete.  Druhou nejčastější příčinou je zánět (kdysi jsem ho dokonce měl), takže uvidíme. 

       Lékař sonduje varle ze všech stran a znepokojeně mlčí.  Abych trochu uvolnil atmosféru, snažím se převést řeč na rakovinu.  Lékař odpovídá jen jednoslabičně, posouvá sondu sem a tam a sleduje monitor ultrazvuku. 

       „No,“ řekne, když vypne ultrazvuk a zasedne ke stolu.  „Máte tam nějaké tělísko, které tam být nemá.  Zajděte si na urologii – kde bydlíte? – tam a tam, ano, takže spadáte pod tu a tu nemocnici.  Tady je zpráva, urologické oddělení najdete v tom a tom pavilonu.“    

„Vypadá to na nádor?“ 

„Dojděte si tam na podrobné vyšetření,“ odpovídá naléhavě urolog,  „a dojděte si tam hned teď dopoledne, ať vás objednají co nejdříve...“ 

       Jejda.  Takže zánět to asi nebude. 

       Děkuji a frčím do nemocnice, kde se přihlašuji v kartotéce. 

       „Dobře, posaďte se v čekárně, lékař vás zavolá.“ 

       „Na jak dlouho to tak vidíte?“  (Čekárna byla opravdu plná.) 

       „Těžko říct, dneska je  tu opravdu šrumec.“ 

       „Rozumím.  Díky.“ 

       Po vstupu do čekárny uvažuji, že si ještě zajedu nakoupit, když vtom se otevřou dveře do ordinace.  

       „Pan Odler?“ 

       „Ano...?“ 

       „Pojďte.“ 

       Jejda podruhé...

Urolog sděluje, že podle zprávy kolegy z obvodu je tedy v levém varleti jakási nehomogenita a ještě jednou mě posílá na ultrazvuk s lepší rozlišovací schopností.  Vleže šilhám na monitor a nehomogenní tělísko je tam nepříjemně zřetelně vidět:  odpovídá tvaru a velikosti fazole.  S výsledkem v ruce jdu zpátky. 

       Urolog s pohledem upřeným všude jinde kromě mého zraku mi sděluje, že podle všeho se jedná o nehomogenní tělísko (já  bych řekl už definitivně nádor, ale nebudu se mu plést do jeho práce), je nezbytné šourek operativně otevřít, zjistit, o co se jedná a pokud to nádor bude, celé varle vyndat. 

       Ptám se, jestli existuje nějaká alternativa, jak zjistit bez chirurgického zásahu, zda to nádor je nebo není. 

       Ne, neexistuje. 

Fajn, takže není co řešit. 

       Urolog volá sestřičku, která mě odvádí na lůžkové oddělení.  Tam mi sděluje, ať se převléknu do pyžama, ukazuje mi, kam si mám dát kartáček na zuby a ručník a ptá se, zda mám župan. 

       Ne, nemám župan.  Nemám ani ten blbý kartáček na zuby a pyžamo.  V batohu mám akorát hromadu knížek, se kterými jsem šel dnes ráno do knihovny, než jsem si – jen tak mimochodem – skočil na urologii. 

       Její udivený pohled vyměňuji za jeden svůj zmatený a rozpačitý. 

       Fasuji tedy erární pyžamo, sestřička mi pak do levé paže zavádí kanylu, na pravé paži mi druhá sestřička měří tlak a jako přídavek na mě nalepí snímače elektrokardiografu. 

„Alergie…? Operace v minulosti? Naposledy jedl...?  Včera večer?  Fajn, tak to je klika.“ 

Přichází doktor z chirurgie, nakládá mě na vozík a svištíme na operační sál.  Cestou se k nám do party přidává anesteziolog a informuje mě, co a jak.  U dveří do sálu potkáváme druhého chirurga, který mě ještě za jízdy stručně informuje o zákroku.  Varle i s chámovodem bude vyndávat nikoli přes šourek, ale přes tříslo, takže na genitáliích nezbude jizva.  (A pak že dnes žádná pozitivní zpráva!)  Než jej definitivně vyjme, prohlédne, zda se jedná skutečně o nádor.  Nevím sice, co by dělal, kdyby to nádor nakonec nebyl, ale nechávám to bez komentáře.  Vyjmuté varle pak pošle do laboratoře, kde zjistí, co a jak.  Protože mám doma mikroskop, napadá mě říci si o několik sklíček s řezy tkáně i pro sebe:  no řekněte sami:  kdo má možnost vidět tkáň zasaženou rakovinou – a ještě k tomu svou vlastní!  Nakonec si o ně neříkám, protože předpokládám, že mi je dají i dodatečně.  Bohužel nedali, protože se archivují jen nejvýznamnější vzorky a zbytek se likviduje.  Škoda. 

Na operačním stole ještě jednou EKG a tlak, znovu odpovídám, kdy jsem naposledy jedl a pil, zda jsem na něco alergický, dostávám masku s kyslíkem a můžeme začít, když najednou chirurg zvolá:  „Moment!  Vždyť já jsem vám vlastně zapomněl dát podepsat souhlas s operací!“  Naštěstí včas, asistentka ještě nestlačila píst s uspávací injekcí, sundávám masku, podepisuji lejstro, připleskávám si masku na obličej a můžeme začít, když vtom se pro změnu ozve anesteziolog:  „Ježíšmarjá, vždyť já jsem zapomněl úplně na totéž.“  Takže znovu sundávám masku, podepisuji souhlas s anestezií, ptám se, jestli ještě někdo potřebuje můj autogram a když už nikdo nejeví zájem, vracím pero, nasazuji si masku a tentokrát už definitivně dostávám uspávačku.  Zkouším, jak dlouho dokážu vzdorovat uspávací látce.  Odhaduji to na tři až pět vteřin. 

       Na laxnost a pomalost lékařů, potažmo českého zdravotnictví si rozhodně stěžovat nemohu:  v deset hodin dopoledne jsem klepal na dveře svého obvodního urologa, okolo jedné hodiny jsem měl za sebou předoperační testy a v půl druhé už jsem ležel na operačním stole.  Události běžely rychleji, než jsem je stačil vstřebávat, ale pokud nebyla jiná možnost, bylo to stokrát lepší, než sedět bůhvíjak dlouho doma, vyděšeně hypnotizovat zeď a okusovat si nehty.  Kromě toho u nádoru pracuje čas vždycky proti člověku, takže já touto cestou všem lékařům děkuji. 

       Dodal bych, že měsíc předtím jsem byl na celkové preventivní prohlídce, kterou jednou za dva roky poskytuje pojišťovna.  Výsledek:  zdravý jako řípa.  Krevní a další testy totiž musejí být pro objevení rakoviny velmi specificky zaměřené.  Kdybych se však nestyděl říct už tehdy, že mám zvláštní tahavé pocity v rozkroku, mohl mě obvodní lékař poslat na ultrazvuk, nádor tak mohl být odhalen mnohem dříve a následný průběh nemoci by byl s největší pravděpodobností nepoměrně lehčí. 

Moje blbost. 

Kvůli nepohodlí při sezení a tlaku v rozkroku jsem si dokonce dvakrát po sobě pořizoval novou židli, ale stále jsem to přičítal kombinaci začínajících hemeroidů a zánětu prostaty.  Podle rakovinných statistik je průměrné zpoždění od zjištění prvních varovných příznaků po návštěvu lékaře 14 týdnů.  U mě to sedlo takřka přesně na den.  Podle mých zkušeností toto obelhávání sebe sama („dnes už to tolik nebolí, takže rakovina to není“) vede k velmi příjemné euforii, která však způsobuje další a další odklady návštěvy specialisty a tím větší riziko špatného konce. 

Později se dovídám, že rakovina varlete je jedna z nejčastějších:  onemocní jí cca 1 muž ze 100, což podle mě není zrovna málo.  U mužů mezi 20. a 35. rokem života je to dokonce nejrozšířenější typ rakoviny.  Naštěstí také její nejlépe léčitelný typ.  Co se týče mé předchozí znalosti, slyšel jsem o něm jen jednou jedinkrát v životě a to ještě v okrajové souvislosti s něčím úplně jiným. 

 

 

Po operaci

       

Po probuzení z narkózy mě chirurg informuje, že to nádor byl, byl takzvaně „zapouzdřený“ („nerozlezlý“ do okolní tkáně), což je dobré znamení a že to na 99 % bude dobré a bez jakýchkoli dalších následků. 

Později se stavuje další lékař, který mě s telegrafickou stručností informuje o tom, jaké další postupy – podle výsledků testů z histologie – připadají v úvahu. 

       Kontakt lékařů je pro mě velice důležitý:  ať je situace dobrá či špatná, vím na čem jsem.  Škoda, že zdravotní pojišťovny neproplácejí lékařům delší čas na seznamování pacientů s jejich situací.  Psychologická stránka věci typu „já jsem váš lékař, věc se má tak a tak, mohou nastat tyhle a tyhle varianty a my budeme postupovat takto a takto,“ je podle mě stejně důležitá jako vlastní léčba.  Bohužel u rakoviny těch variant a podvariant může nastat velmi mnoho, takže lékař ani jeho pacient si nikdy nemohou být 100% jistí, že nenastane něco nepředvídatelného.  Ať už v pozitivním nebo negativním smyslu. 

Genitál sám o sobě nebolí, bolesti působí jen pooperační jizva v tříslech, asi 10 cm vlevo nahoře nad kořenem penisu.  (Zde trochu odbočím:  téměř všichni muži s rakovinou varlete, o kterých se později dozvím, měli zasaženo varle LEVÉ.  Zda je to náhoda nebo zda převažují nádory levých varlat, nevím.) 

Na druhý den prosím sestřičku, zda by v nemocnici nebyl k dispozici nějaký psycholog, kterému bych se mohl vykecat:  mám totiž psychiatrickou depresivní poruchu a zkušenost, že vyjasnění si situace s někým nezúčastněným, kterého jen tak něco nerozhází, je dobrý způsob, jak o nějakém průšvihu uvažovat věcně. 

       „Tady na oddělení nebýt šádnej psychiatr.  Všdyť ale můšete fipofídat mně,“ povídá sestřička s ukrajinským přízvukem.  Nepřijde mi to jako nejlepší řešení:  sestra je velmi hodná a ochotná, ale je nepravděpodobné, že by rozuměla úplně všemu, co bych jí řekl a zbytek by nejspíš zanedlouho věděla celá nemocnice i s přilehlým okolím. 

       Zkouším tedy vysvětlit, že už jsem zvyklý na psychology a terapeuty. 

       Sestřička navrhuje faráře. 

       Ani to mi nepřijde jako úplně ono:  jsem ateista a navíc mám tak nějak zafixováno, že tvář faráře je zpravidla tou poslední věcí, kterou člověk spatří, než zavře oči navždy... 

       Sestra se tedy zeptá na toho terapeuta. 

       Fajn. 

       Odpoledne přichází terapeutka z místního psychiatrického centra.  Představujeme se, říkám předem, že jsem ateista, ale že respektuji víru každého jiného člověka, terapeutka mě informuje, jakého je vyznání ona, abychom měli jasno, z čeho budeme každý vycházet a pak se vykecávám ve stylu „co se stane, když...  Co udělám, když...“, za jakých okolností přikročím k sebevraždě a dalších a dalších věcech, ve kterých je dobré si v takových případech udělat jasno.  Ne, v posmrtný život nevěřím – a pokud se do nějakého dostanu, bude to pro mě docela překvápko.  Fakt jsme si neuvěřitelně báječně popovídali.  Není nad to, když vás někdo vyslechne, řekne svůj názor a nemyslí si přitom něco jiného. 

A nikde to pak nerozkecá. 

       K večeru se rozhoduji pro trochu pohybu.  Nejdříve se tedy několikrát cvičně posadím a znovu lehnu, což s operovaným tříslem není jen tak a pak se vydávám na túru k umyvadlu a zpět.  Asi o hodinu později se doslova trhám ze řetězu a vycházím na chodbu.  Na chvíli se zastavuji a pravou rukou opírám o záda.  Nic tam však nenahmatávám!  Jako bych měl pod prsty neživé maso!  Pod prsty cítím tělo, ale pokožka zad ani trochu nevnímá dotyk mých prstů!  Do háje!  Copak mi tamtudy vedli ještě další řez nebo tam mám necitlivou tkáň nebo co? 

       Na chodbě sestřička skládá prádlo a tak se ptám:  „Promiňte, sestři, nevíte, co to tady mám?“  a nadzdvihuji cíp nemocniční košile. 

       „Aha!  Tady je,“ řekne radostně sestřička a přistoupí ke mně.  „To je uzemňovací deska z EKG,“ a sloupne mi ze zad tenký lívanec šedé gumy. „A my jsme si říkali, kde jen může být...“ 

       Takže od toho předoperačního shonu zůstala nalepená na mých zádech... 

Nakonec se psychicky připravím na nejhorší a žádám sestřičku o zrcadlo.   Za rohem se do něj dívám a kdybych nevěděl, že mám varle vyndané, asi bych to ani nepoznal: druhé varle se přesunulo blíže ke středu šourku a asymetrie není vidět.  Jediná viditelná jizva je v tříslech.  Alespoň že tak.   Mému egu by vadilo, kdyby bylo vidět, že mám jen jedno varle, respektive bych se cítil zranitelný vůči výsměchu „odborníků na sexualitu a mužství“.  Kdyby mi chyběla varlata obě, vadila by mi kromě možnosti zesměšnění i absence intimních prožitků.  Lze samozřejmě do budoucna uvažovat i o „kosmetickém“ implantátu, ale nechám to plavat. 

       Další den dopoledne je VELKÁ VIZITA.  Špalír asi deseti lékařů a mediků vejde na pokoj urologických pacientů a ptají se mých sousedů, kteří tu leží s močovými cestami a měchýřem, jak se daří, co je bolí a co už ne.  Když si to vyjasní, očekávám, na co se budou ptát mě:  všichni do jednoho se však jako jeden muž otočí ke dveřím a vyjdou beze slova ven, dávaje si bedlivý pozor, aby se ani jeden jediný pohled nesetkal s mým.  Na to, že je to na 99 % dobré, poněkud divná reakce... 

Odhaduji, že asi dorazily ty histologické testy vyjmutého varlete a že jsem se úspěšně strefil do toho okrajového jednoho procenta průserových případů. 

Odhaduji zcela správně. 

       Třetí nebo čtvrtý den po operaci jsem propuštěn – ne že bych byl tak vysoce provozuschopný, ale na mé lůžko už čeká další pacient, který ho teď potřebuje mnohem naléhavěji než já.  Kapacity sanitních vozů jsou sice striktně limitované, ale jeden vůz se pro mě přece jen najde a já mohu jet domů. 

        Doma mám čas srovnat si události posledních dní. 

       Co se týče samotného onemocnění, tak nějak se ztotožňuji s větou mého oblíbeného herce Humpreyho Bogarta, který když se dozvěděl, že má rakovinu, jen zabručel: „Dobrá, mám rakovinu.  Nebudeme z toho dělat tragédii...“  Prý tak typické úvahy „To přece nemůže být pravda!“  nebo  „Proč zrovna já?“ mě nějak míjejí.  Podle mě se to prostě stává (rakovinou onemocní každý třetí nebo čtvrtý z nás) a navíc jsem tomu svou mizernou životosprávou posledních let vyloženě nahrával. 

       Bilancuji svých uplynulých 35 let (operace se uskutečnila shodou okolností právě na mé 35. narozeniny.  No uznejte:  kdo měl na půlkulaté narozeniny operaci nádoru?)  Můj dosavadní život – no, lépe jsem to neuměl, ale alespoň určitá snaha tu byla.  Je možné, že řadu věcí, které jsem si vysnil, už nebudu mít možnost uskutečnit.  V hlavě se mi tvoří seznam lidí, kterým by bylo dobré napsat něco jako že mě mrzí tamto a tamto.  Třeba se už na to sami nepamatují, ale mě to mrzí a nerad bych šel do rakve s tím, že některé nepříjemné a sporné věci zůstanou nedořešeny. 

       Řeším otázku – bude-li se nemoc ubírat bolestivým nebo bezmocným směrem – jakým způsobem spáchám sebevraždu a jak to co nejméně špatným způsobem sdělím svým nejbližším.  Blízkost smrti mě nijak zvlášť nedeprimuje.  Mám strach a odpor k dlouhému a bolestivému umírání.  Vzhledem k mé hluboce zakořeněné introverzi by pro mě navíc bylo absolutně nepřijatelné být i ve svých základních životních funkcích závislý na pomoci a péči druhých.  Vždycky jsem si zakládal na vysokém stupni autonomie.  Každopádně jsem smířen s možnými konečnými 35 lety života.  Koneckonců – před pár stoletími to byl úctyhodný věk. 

Jdu spát a jsem klidný. 

V té době se mi rakovina začíná v mých představách promítat do věcí, které jsou tvořeny trubicovitými dutinami, jako je třeba včelí plástev nebo uschlá makovice vlčího máku, z nichž občas povyleze živočich, který tam nemá být.  Pokud zahlédnu takový předmět, s hrůzou se od něj odvracím.  (Tato pórovitost by odpovídala spíše diagnóze řídnutí kostí, než rakovině, ale moje představivost si onemocnění zhmotnila zkrátka tak.) 

       Pro pár následujících dnů si půjčuji sloupec knih o rakovině a léčebné chemoterapii, která mě možná čeká a brouzdám na tato témata po internetu. 

Dovídám se, že rakoviny existuje přes sto druhů a její vznik potažmo léčba jsou stále značně nejasné.  Co se týče samotného rakovinného bujení, vytvářím si postupně tento obraz:  když normální zdravá buňka cítí, že „přichází její čas“, dá signál vedlejší buňce, aby vyrobila její kopii a sama spáchá „buněčnou sebevraždu“, načež ji imunitní systém identifikuje jako nepotřebnou, odbourá ji a na její místo nastoupí její kopie vyrobená vedlejší buňkou.  (Tento mechanismus mi přijde jako naprosto fenomenální a v souvislosti s tím mi přijde jako úžasný fakt, že když si s někým po roce setkání potřesete rukou, vlastně se dotýkáte úplně jiného člověka:  mezitím se totiž takřka všechny jeho buňky minimálně jednou obměnily.)  Tento obnovovací mechanismus se však občas zvrtne do scénáře, v němž buňka neodumře úplně, ale sama začne zcela nekontrolovaně vyrábět své vadné kopie, přičemž tyto kopie dělají totéž:  lavinovitě se množí.  Do určité míry se s tím organismus dokáže v zárodku vyrovnat sám. Někdy ale ne – a roste nádor. 

Rakovinné buňky mají zpravidla tu vlastnost, že se množí mnohem rychleji, než buňky zdravé, ale zároveň (naštěstí!) žijí mnohem kratší dobu, což otevírá dveře k léčbě.  Oproti zdravým buňkám mají totiž mnohem méně času na to, aby – než zahynou – po sobě zanechaly potomstvo schopné se dále množit.  Toho je využito následujícím způsobem:  pokud se na určitou dobu pozastaví schopnost všech buněk v těle vytvářet své kopie a poté se tato schopnost dělení (obnovování) opět „uvolní“, nastanou dvě varianty:  tohoto „buněčného jara“ se dočká buňka, která onu „buněčnou zimu“ přežila.  Pak přiměje svou sousedku, aby vytvořila kopii, sama odumře, je imunitním systémem odbourána a uprázdněné místo zaujme její nová kopie – prostě normální funkce.  Pokud buňka „zimní období“ nepřežije, neudělá na jaře už nic.  Ani nedá příkaz sousední buňce, aby vytvořila kopii, ani se sama nerozdělí.  Je identifikována jako nepotřebná a odbourána, aniž by po sobě zanechala „rakovinného následníka“. 

Pokud to chápu správně, je základním principem chemoterapie právě pozastavení tohoto vývojového cyklu všech buněk v těle na tak dlouhou dobu, aby rakovinné buňky „zemřely bez následníka“, ale zároveň na tak krátkou dobu, aby se zdravé buňky ještě dožily věku, kdy se mohou znovu obnovit.  Tyto látky se nazývají cytostatika.  (Cytos = buňka, statos = klid, zastavení.)  Předpokládám, že chemoterapie bude ovlivňovat ještě nějaké další buněčné mechanismy, ale to už je na mě moc složité. 

Hlavní nevýhodou chemoterapie zřejmě je, že ze zdravých buněk se potřebují co nejrychleji obnovovat buňky kostní dřeně, která produkuje krevní destičky likvidující vlastní rakovinné buňky. To je výrazný handicap, ale nic lepšího v tuto chvíli není k dispozici.  (Jak pravil jeden představitel Microsoftu:  „Nelíbí se vám naše programy?  Napište si svoje!“) 

Co se týče další léčebné metody – radioterapie – vím o ní akorát to, že na oblast nádoru působí úzký svazek gama záření, který rozrušuje genetický kód buněk v dané oblasti.  Pokud bude nutná léčba, tato metoda se mě nejspíš týkat nebude a tak se o ni ani podrobně nezajímám. 

Co se týče internetových informací o chemoterapii, začínám z ní mít čím dál tím větší hrůzu:  podle jakési neupřesněné studie by 75 % z několika set dotázaných amerických lékařů u sebe chemoterapii rozhodně odmítlo pro její širokou škálu vedlejších účinků.  (Studie však nespecifikuje, co by těch 75 % lékařů v případě rakoviny vlastně dělalo.)  Dále prý nelze jednoznačně stanovit, zda v CELKOVÉM počtu případů přínos chemoterapie vůbec převažuje nad jejími negativními účinky. 

Hm.  

Na internetu je velmi často zmiňována autobiografie amerického cyklisty, mnohonásobného vítěze Tour-de-France, Lance Armstronga, který měl totéž onemocnění, navíc v mnohem pokročilejším stádiu (rozsáhlý metastazovaný nádor na plicích a v mozku), absolvoval chemoterapii a nejenže je opět zdráv, ale znovu úspěšně drandí Tour-de-France.  Nečtu tuto knihu, protože nevím, kolik na jednoho Armstronga připadá těch, kteří už nikdy žádnou autobiografii nenapíší.  Jsem skeptik.  Každopádně jeho příběh vyvrací předpoklad, že i rozsáhlý nádor rovná se automaticky smrt.  Škoda jen, že jsem na tuto knihu nenarazil o něco dřív:  věděl bych, že zvláštní tahavé pocity v rozkroku a nepohodlí při sezení nemusejí pocházet od zánětu a řešil bych to mnohem dříve.  O varle bych přišel tak jako tak, ale srazil bych na minimum riziko rozšíření metastáz do celého těla.  Čas tu pracuje proti člověku.  

       Okrajově bych zmínil, že na základní škole jsem se naučil věci, které v životě použije možná tak každý tisící z nás.  Ale o rakovině, která postihuje každého třetího nebo čtvrtého – o tom jsem se nedozvěděl ani písmeno. 

Na internetu až překvapivě často narážím na mega-inzeráty, že slovutní léčitelé, nejrůznější zázračné léky a metody léčí rakovinu.  Každou takovou nabídku doprovází srdceryvný příběh člověka s rozsáhlým nádorem, kterému ti nedovtipní lékaři nedávali žádnou naději a tak se nebohý pacient rozhodl pro ten či onen způsob alternativní léčby a samozřejmě se k údivu všech lékařů zcela uzdravil.  Následuje vysvětlení, proč se tato úspěšná metoda již dávno nerozšířila do celého světa:  to je proto, že ti nedovtipní a zlí lékaři jsou spolčení s nadnárodními farmaceutickými společnostmi, které se bojí o svoje zisky a tak tu geniální a účinnou metodu před pacienty tají a jejich nositelům brání v jejím šíření, pokud je rovnou za temných nocí neubíjejí k smrti v temných uličkách.  (Zajímavé je, že VŠECHNY alternativní medicíny se hned zpočátku vymezují proti klasické medicíně.  K tomu mi přijde zajímavé, že léčitel, který ve všech pádech skloňuje pojmy jako energie, buňka či Avogadrova konstanta, označí v téže větě veškerou vědu za hloupou a slepou.  Zřejmě se jedná o nějaký vysoce zajímavý psychologický fenomén, který teprve čeká na své vysvětlení.) 

Předpokládám, že kdyby léčitelské metody byly opravdu tak fantasticky a 100% účinné, pak by majitelé a akcionáři zdravotních pojišťoven museli být padlí na hlavu, aby propláceli tak výjimečně drahou a riskantní onkologickou léčbu a přešli by už dávno hromadně na proplácení zázračných a levných léčitelů.  (Tento rozpor lze samozřejmě vysvětlit populární a nesmrtelnou teorií velmi rozsáhlého spiknutí, ale nechme toho…) 

Podle mě však mají alternativní metody přece jen dvě výhody:  zpravidla absenci vedlejších účinků (pokud se zrovna nejedná o masírování nádorů či masti ze rtuti) a pak díky úzkému osobnímu kontaktu pacienta se sebejistým léčitelem dávají pocit jistoty a pohody, který stabilizuje imunitní systém, což ve většině případů vede ke skokovému zlepšení tělesné kondice.  (Otázkou samozřejmě je, co pak.  Nádory z pouhého pocitu pohody a víry v uzdravení samy nezmizí.)  Škoda, že i „klasičtí“ lékaři nemají na každého pacienta alespoň půl hodiny na „povídání“.  Imunita by vlivem autority nesmírně vzrostla a odpadla by nejistota plynoucí z případného nepochopení situace.  Při mých pozdějších návštěvách na onkologii však nebylo nijak výjimečné, když jsem se dostal na řadu hodinu po skončení ordinační doby a za mnou čekalo ještě deset dalších pacientů.  Lékaři placení pojišťovnou zkrátka nemohou říkat pacientům „bohužel máme přeplněno, zeptejte se jinde“. 

Na základě útržkovitých poznatků o chemoterapii tedy uvažuji nejdříve o tom, že pokud na ni přece jen dojde, nechám to plavat a až se dostanu do terminálního bolestivého stádia, ukončím svůj život sám.  Nakonec se však rozhoduji takto:  seženu si maximum dostupných a hlavně ověřených informací jak o nemoci tak o chemoterapii, zkonzultuji to s více na sobě nezávislými onkology a následně se rozhodnu, zda případně chemoterapii podstoupím nebo na ni rezignuji a budu chodit pouze na testy, abych měl přehled o vývoji.  (Možná, že kdybych předtím viděl člověka umírajícího na rakovinu, měl bych to rozhodování mnohem snazší…) 

Zanedlouho jdu na vyndání stehů.  Tříslo už nebolí, stehy šly lehce, jizva v pořádku.  Zlatý hřeb programu, histologické testy vypadají následovně:  jedná se o typ rakoviny, který je smíšený:  jak zhoubný (v mém konkrétním případě takzvaný embryonální karcinom), tak i nezhoubný (seminom), tak půl na půl.  Nejnebezpečnější typ rakoviny to naštěstí není, ale že by to bylo nějak růžové, to také ne.  Přesto mi urolog před odesláním na onkologii nezapomene říct okřídlenou větu:  „Ale na 99 % to bude dobré!“  Hm, když to bude pokračovat tímhle způsobem, budu mít za chvíli náhrobek a na něm vytesáno:  „Na 99 % to měl fakt dobré.“  Začínám být na číslovku „99“ velmi silně alergický.  (Jak později zjišťuji z kontaktu s dalšími pacienty, číslovka 99 je u lékařů ve vztahu k onkologickým pacientům univerzální.) 

Z urologie tedy špacíruji na pavilón onkologie, kde se seznamuji se svou ošetřující lékařkou.  Přestože nemá právě ordinační den, dělá si na mě čas, projde se mnou nezbytné prohlídky a administrativu a informuje mě o hlavních otázkách.  Zmiňuje možnost zmražení spermatu pro případ, že by došlo k dysfunkci i zbývajícího varlete.  Nejsem rodinný typ a proto konzervaci u sebe odmítám jako zbytečnou. Lékařka se dále jednoznačně staví za zajišťovací (preventivní) léčbu chemoterapií. Zmiňuji svou diagnózu deprese.  Nemůže se to tím nějak zkomplikovat? 

       Jo, tak to tedy může.  Tak dobře, já to zkonzultuji ještě se svým psychiatrem, lékařka se také optá jinde, zda se látky užívané k chemoterapii nemohou ovlivňovat s antidepresivy, která beru už řadu let a dohadujeme tento postup:  podstoupím všechny možné krevní testy a zobrazovací vyšetření CT a PET od hlavy až k patě a pokud budou veškeré nálezy negativní, budu jen chodit na častá sledování bez preventivní chemoterapie, která leckdy může zamávat i s psychicky zdravým člověkem. 

Co se týče toku informací od lékařky směrem ke mně, mám trochu dojem, že mi z celkového obrazu situace poskytuje jen ty pozitivní části skládačky a ty negativní zmenšuje.  Možná je to kvůli mé diagnóze deprese.  No, stejně mi nezbývá, než důvěřovat.  Při mojí hluboké paranoii je to těžké, ale co se dá dělat. 

Předpokládám, že pro lékaře je těžké – a pro onkology zvlášť – vstupovat s vystresovanými a vystrašenými lidmi do vztahu a zároveň si jejich problémy nenosit s sebou domů.  Já bych například sám se sebou vyrazil dveře.  Kdybych byl lékař a někdo se mě ptal a navrhoval to, co já, způsobem jako já, podal bych mu jeho složku se slovy:  „Když jste tak chytrej...  A až půjdete přes čekárnu, zavolejte sem dalšího pacienta.“  (Teprve s odstupem času a po nasbírání trochu více informací zjišťuji, na jaké vzájemně totálně nesouvisející blbosti jsem se ptal.  Rakovina je zkrátka komplikovaný obor i pro odborníky, natož pro k smrti vyjukaného laika, který se však potřebuje hodně rychle zorientovat v tom, zda bude žít nebo ne a pokud dojde i na tu nepopulární a démonizovanou léčbu, co obnáší ta.)  Myslím, že v čekárnách onkologických pracovišť by se uplatnila brožura s názvem jako „Rakovina pro začátečníky přátelsky“ nebo tak něco, kde by bylo popsáno, na co všechno současná úroveň poznatků nedává odpověď a na co je tedy celkem zbytečné se ptát.  Zároveň by asi bylo vhodné uvést, že v ohrožení života vnímá člověk realitu úplně jinak.  Pokud vám například někdo bude ve vhodných chvílích říkat, že „jeden pacient, kterému lékaři nedávali naději, bral tento lék a zcela se uzdravil“, pak si to snadno přeložíte jako „když budu brát tento lék, budu zdráv a nemusím chodit k žádnému lékaři.“ 

Čím větší stres a strach člověk prožívá, tím je pro jeho pohodu důležitější znát, jak to vlastně dopadne.  To však v případě rakoviny současná úroveň vědy bohužel neumožňuje a poctivě to přiznává.  Co funguje jakž-takž uspokojivě, je celková statistika, která předpovídá, že příští rok v ČR onemocní rakovinou varlete tolik a tolik mužů, ze kterých ještě týž rok tolik a tolik zemře, z toho takový a takový počet zbytečně, protože přijdou pozdě.  K úplnému vyléčení dojde u tolika a tolika pacientů, u ostatních po několika letech.  (Přesná čísla jsem někde četl, ale teď už si je nevybavuji.  Jedná se řádově o tisíce.)  Tahle statistika však vychází z tak širokého počtu případů a jejich různých průběhů, že nelze ani zdaleka odhadnout, jak dopadne právě ten jeden konkrétní případ:  stejně jako u řady případů s velmi těžkým a dramatickým průběhem nakonec dochází k uzdravení, tak i „snadné“ a „předem jasné“ případy se mohou zkomplikovat a vzít znenadání velmi rychlý konec.  Převážná většina případů je někde mezi tím. 

V souvislosti s těmito odhady nemohu nevzpomenout příběh mého velmi dobrého známého, kterému lékaři kdysi dávno na základě jiné závažné nemoci předpověděli tuším půl roku.  Tehdy můj známý nelenil, vzal si u banky vysokou půjčku, aby si ten půlrok co nejvíce užil – a teď to už přes dvacet let splácí... 

Abych získal více pohledů na nemoc, přepisuji svou zprávu z histologie do e-mailu a rozesílám ji několika náhodně vybraným onkologům z celé ČR s prosbou, zda by mi nenapsali svůj názor a odhad dalšího vývoje mé nemoci.  Odpověděli všichni – klobouk dolů a já tímto všem děkuji! – a tak získávám široké spektrum názorů a informací z různých pohledů:  na základě sledovaných statisíců stejných nebo podobných případů, lze říci zhruba toto:  riziko úplného rozvoje nemoci při neléčení – i přes jakž-takž včasně odebrané varle – je v mém případě značné:  odhady se pohybují mezi „optimistickými“ 30 % až po takřka stoprocentní jistotu.  Pokud rozvoj rakoviny nastane, přijde smrt poměrně rychle, v řádu měsíců až jednoho roku, když má člověk kliku, tak za dva roky.  Úspěšnost úplného vyléčení je nebývale vysoká:  u embryonálního karcinomu 90, u seminomu dokonce mých „oblíbených“ 99 %.  Vlastně se jedná o ten nejlépe léčitelný typ rakoviny. 

 Mezitím jdu na klasický rentgen hrudníku a začíná se u mě projevovat strach.  Při čekání na rentgen slyším zřetelně, jak mi operátorka říká:  „Svlékněte se a počkejte v kabince.“  Přitom to říkala někomu úplně jinému!  Věděl jsem, že to říká někomu jinému, ale zřejmě jsem to chtěl už mít za sebou a tak jsem prostě „slyšel“, že to říká mně. 

Výsledek rentgenu:  v pořádku.  O pár dní později absolvuji zobrazení hrudníku počítačovou tomografií, což je, řekl bych „prostorový rentgen“, u kterého záření po průchodu tělem nedopadá na fotografickou desku, ale na síť snímačů propojených s počítačem.  Celý systém se kolem těla otáčí a natáčí pod nejrůznějšími úhly, signály z jednotlivých detektorů jdou do počítačového programu, který z nich vytvoří sadu definitivních a velmi přesných snímků.  Dávka ozáření je výrazně vyšší, než u klasického rentgenu, ale v obrázcích lze rozlišit i mnohem menší detaily, navíc v řadě průřezových snímků.  K mému údivu trvá vyšetření jen pár minut.  Na odchodu prosím o snímky v počítačové podobě.  To zase vzbuzuje údiv u operátora CT, ale prostě dostávám do ruky kopii CD se snímky. 

Tady odbočím a dovolím si být drobátko chytrý v otázce rentgenového záření:  při vyšetření klasickým rentgenem nebo CT dochází k ozáření, které může samo o sobě s větší či menší pravděpodobností vyvolat rakovinu.  V mém konkrétním případě při vyšetření hrudi plus břicha činí celková obdržená dávka rozložená do dvou dní cca 20 mSv (milisievertů, jedna z mnoha jednotek ozáření), která podle většiny studií odpovídá statisticky zhruba 100 případům vzniku rakoviny u 100 000 lidí, tedy cca u jednoho z tisíce.  Zda toto riziko stojí za podstoupení, záleží nepochybně na okolnostech.  V mém konkrétním případě by byla blbost neabsolvovat.  Našel jsem i studii, která označuje dávku 20 mSv ještě za takovou, u které nelze jednoznačně prokázat, zda má vůbec nějaký negativní účinek.  Takže nevím. 

V internetové kavárně si prohlížím sadu asi 200 snímků své dutiny hrudní.  Obrázky mají relativně slušné rozlišení, ale vzhledem k mým znalostem z anatomie nepoznám rozdíl mezi nádorem a ledvinou.  Zkouším porovnávat obrázky s anatomickými snímky z internetu, ale moudřejším mě to tedy rozhodně nečiní.  Vycházím z předpokladu, že rakovinné nádory budou narozdíl od ostatní tkáně rozmístěny výrazně nesymetricky.  Žádné takové výrazné nesymetrie tam nejsou.  Prima.  Vypadá to dobře. 

Druhý den se od lékařky dozvídám, že podle zprávy jsou moje plíce zasaženy mnohačetnými ložisky nádorů.  (Na snímcích to jsou pro mě nic neříkající a sotva patrné útvary v okrajových částech plic.  Jako amatérský onkolog bych se tedy neuživil.)  Co se týče předchozího standardního rtg. snímku, ten neukázal nic, protože velikost nádorů byla prostě pod jeho rozlišovací schopností.  Vzhledem k rozšíření rakoviny do plic není chemoterapie už jen „záležitost pro všechny případy“, nýbrž holá nezbytnost, pokud se chci dožít alespoň Vánoc. 

       Po pár dnech absolvuji ještě CT břišní dutiny a pánve. (Vyšetření se provádějí záměrně s odstupem několika dní, aby byla celková dávka rentgenového záření rozložena do delšího časového období.)  Vyžaduji si opět snímky a prohlížím je na obrazovce počítače.  Nic podezřelého, ale při mých interpretačních schopnostech to neznamená vůbec nic.  Následující den se dozvídám, že ložiska nádorů jsou i v tříselných mízních uzlinách. 

Čím dál tím lépe...  

Protože pro rozhodnutí o chemoterapii už není směrodatné vyšetření PET (zmíním se o něm později), lékařka jej odvolává a dohadujeme rovnou datum mého nástupu na chemoterapii.  Zároveň mi ze své dobré vůle zajišťuje samostatný pokoj, což je pro mou duševní stabilitu alfou – omegou. 

Musím říci podivuhodnou věc, že se na chemoterapii dokonce tak nějak i těším jako na zcela novou životní zkušenost. 

Co se týče informování příbuzných, považuji za rozumnější nechat to být až po chemoterapii.  Mám nedobrý pocit, pokud je ze mě někdo nervózní a tohle bude na dlouho.  Ty čtyři měsíce, po které mám naplánovánu léčbu, už se nějak poschovávám. 

 

 

Chemoterapie

 

Pár dní nato se dostavuji na lůžkové oddělení onkologie.  V případě rakoviny varlete se jedná o pětidenní hospitalizaci, při níž se každý den dopoledne aplikují do žíly infúze cytostatik, což trvá asi tři nebo čtyři hodiny a zbytek dne člověk zůstává na oddělení, aby se zbytečně nevyčerpával cestou domů a zpět.  Po uplynutí pěti dnů je pacient propuštěn na tři týdny domů, aby se organismus,  zejména kostní dřeň vzpamatovaly, poté následuje další pětidenní hospitalizace a tak dále.  Většinou jsou naplánovány 4 tyto cykly, což je i můj případ.  Pokud by si mě na kapačkách vyhmátla paní Deprese,  domlouváme se na uvedení do umělého spánku a aplikaci cytostatik v anestezii.  K tomu mám svolení svého psychiatra zavolat mu kdykoli – ve dne nebo v noci. 

Alespoň že tak... 

Převlékám se do pyžama a sestra mi zavádí do žíly na paži kanylu.  Aby mě nemusela odpojovat od kapačky pokaždé, když potřebuji vstát z postele nebo abych si nemusel infúzi nosit s sebou, jsem připojen k láhvi přes elektrickou pumpičku asi pětimetrovou hadičkou, jejíž akční rádius dosahuje na WC, do koupelny, ke stolu a ke dveřím. Každé 4 hodiny dostávám injekci tzv. antiemetik – látek na potlačení nevolnosti. 

Co se týče krátkodobých vedlejších účinků chemoterapie, mám z knih a internetu přibližně tento obrázek:  téměř všem lidem je po infúzích cytostatik více či méně špatně od žaludku a je normální časté zvracení.  Většinou se vyskytuje brnění konečků prstů, změna vnímání chuti, či její ztráta, průjem či naopak zácpa, podráždění sliznic a další projevy, které mohou být případ od případu různé.  Protože dojde k zástavě obnovy buněk kostní dřeně produkujících červené krvinky, několik dní po skončení infúzí lze očekávat krvácení z nosu, možná krev ve stolici, určitě však silnější krvácení při případném poranění.  Vzhledem k  oslabení imunity je značné riziko, že si na pacientovi „smlsne“ nějaké jiné onemocnění.  Několik týdnů po první infúzi vypadají drtivé většině pacientů vlasy a chlupy, které po pár týdnech po ukončení chemoterapie zase dorůstají, zpravidla ještě kvalitnější a hustší.  Možná mi při troše štěstí zmizí i moje počínající pleš. 

Konkrétně proti mně tu hraje roli ještě jeden citelný handicap:  s nástupem krásného jarního počasí si mě každý rok vezme do parády deprese.  Je duben a počasí začíná být nepříjemně typicky jarní.  To poslední, co chci právě teď zažít, je totální výpadek paměti a myšlení (v „běžném provozu“ mám IQ přes 140, což je mi však při silné depresi platné jen velmi málo),  časová dezorientace, výpadky barevného vidění a pocity někde pod úrovní pekla.  Doufám, že letos se mi deprese odloží až po chemoterapii – pak ať si se mnou dělá, co chce.    

Po spuštění infúze se dávám do čtení knih o rakovině.  Sestra se diví, že se na kapačkách zajímám o rakovinu.  Mně to přijde celkem přirozené a naopak nechápu lidi, kteří naopak o své nemoci nechtějí vědět vůbec nic.  To, že o nemoci uvažuji jako o předmětu zkoumání a také, že píši tento text, mi obrovsky pomáhá se s onemocněním vyrovnat.  Stejně bych na rakovinu myslel tak jako tak a tímto způsobem mohu neustálý proud myšlenek a pocitů nějak konstruktivně využít a zároveň si zachovávat určitý nadhled. 

Na oddělení se postupně seznamuji se všemi lékaři, lékařkami, sestrami, bratry a uklízečkou.  Co se týče jejich přístupu a vztahu k nám, onkologickým pacientům, lepší už to snad ani nemůže být:  všichni se vždy – i v době stávky – starají o to, abychom to měli co nejlehčí.  Za celou dobu pobytu se tu nikdy necítím jako „anonymní položka“, nýbrž vždycky jako David Odler a u některých později jen David, který má své zájmy, svou nejednoduchou osobnost, myšlenky a strach, a kterému je navíc pěkně blbě…  Tenhle osobní přístup je podle mě velmi zajímavá věc:  nedá se naplánovat, naučit a pojišťovny jej ve svých tabulkách neevidují, třebaže je stejně důležitý jako samotná léčba.  Je docela dobře možné, že v pozdějších měsících, kdy mi bylo blbě fakt extra, jsem se na léčbu nevykašlal právě proto, že všichni z ošetřujícího personálu – včetně uklízečky – ke mně byli fakt moc hodní a soucitní. 

Kvůli mé sociální fobii nemohu nikdy oplatit přátelský přístup tímtéž přístupem, takže alespoň takhle přes řádky:  díky. 

První den léčby neregistruji žádné vedlejší účinky.  V noci se mi dělá trochu nevolno, ale nedokážu rozlišit, nakolik je to způsobeno infúzemi a nakolik mým očekáváním.  Od druhého dne je mi však nevolno už výrazně a občas i zvracím.    Tak často se vyskytující brnění prstů se u mě neobjevuje vůbec, což mě překvapuje, protože tehdy po operaci varlete mě prsty brněly jako čert.  Pátý den se u mě projevuje jeden ze vzácných vedlejších účinků jednoho z cytostatik (já musím mít zkrátka vždycky něco extra!) a to lehká nedoslýchavost.  Pokud na mě někdo mluví a je přitom hluk v pozadí, špatně rozeznávám slova.  Navíc mi pekelně píská v uších a v hlavě.  Co se týká tak často ovlivňovaných chuťových počitků, ty zůstávají kupodivu zachovány, nepozoruji, že by mi něco chutnalo jinak nebo bylo bez chuti – s výjimkou jednoho jediného bodu poblíž kořene jazyka, který všechny chuti vyhodnocuje jako slané.  Zajímavé.  Dále registruji již jen jeden vedlejší efekt:  vidím-li jakoukoli láhev otočenou hrdlem dolů jako kapačka, zvedne se mi žaludek…  Jako obrovské plus vnímám zhubnutí:  mám totiž nadváhu.  (A pak, že všechny vedlejší účinky chemoterapie jsou negativní!) 

Když mám první pětidenní kolo chemie za sebou, balím věci, podepisuji hromadu formulářů a frčím domů.  Beru si taxíka, protože nechci v MHD schytat celou kolekci bacilů. 

Během pár dní, co jsem doma, odeznívá nevolnost takřka úplně.  Kvůli poklesu počtu krevních destiček se mi několikrát denně spouští krev z nosu, ale po nacpání kapesníku do nosních dírek to přechází.  Mám průjmy a v některé dny chodím i 10x denně na stolici.  Při prudším vstávání se mi motá hlava. 

Po týdnu jdu na krevní testy a nic moc:  počet krvinek poklesl až příliš.  Dostávám tedy injekce na podporu krvetvorby a preventivně antibiotika proti všemu možnému plus nějaké další látky.  V  období mezi hospitalizacemi dojíždím na tyto krevní testy v podstatě každý den.  Většinou mám žádanku už s sebou z předchozího dne, takže jdu rovnou do laboratoře, kde mi vezmou krev a pak si jdu sednout na onkologii do čekárny.  Mezitím elektronicky dorazí výsledky testů, lékařka si mě na základě nich zavolá a rozhodne o dalším postupu. 

Tyto každodenní testy mají výhodu v tom, že křivka vývoje krvetvorby je velmi přesná a lze okamžitě reagovat na jakýkoli její výkyv.  Nepříjemné je však dojíždění, které samo o sobě zvyšuje riziko infekce a docela mě unavuje.  Každý den dvě cesty taxíkem bych finančně neutáhl a tak cestuji autobusem.  (Mám to jen 15 minut, což je obrovská klika.)  Při cestách MHD do nemocnice a zpět používám přes obličej jednorázovou dýchací roušku.  Přitom si sedám tak, abych byl k ostatním zády – všiml jsem si totiž, že se u spolucestujících při pohledu na roušku samovolně spouští kašel.  Kdybych chytil třeba chřipku, další cykly chemoterapie by bylo nutno odložit, což by snížilo nebo zcela znehodnotilo efekt té dosavadní.  Už z dřívějška mám fobii z bacilů, například v MHD nikdy nesahám na tyče.  Nyní je strach stokrát horší.  Když někdo v autobuse kýchne jen tak „do prostoru“,  s chutí bych ho nakopl. 

V onkologické čekárně je nás s nabouranou imunitou velmi mnoho pohromadě, tudíž je tu zřejmě největší koncentrace bakterií a virů na metr kubický v celé nemocnici.  Pacienty, kteří jsou uprostřed léčby, sice berou lékaři přednostně, ale i tak není výjimkou několikahodinové čekání v čekárně plné pokašlávajících lidí. 

       Po čtyřech dnech se počet krvinek a dalších látek zvedá na únosnou úroveň.  Následně však dostávám teplotu téměř 40°C, je mi vedro nebo se klepu zimou.  Po asi třech dnech tyto obtíže takřka skokem ustávají.  Zda to bylo reakcí organismu na nádorová ložiska či jsem někde nastydl nebo jinou příčinou, nevím.  Během té doby jsem se však měl stavit v nemocnici na kontrole, ale neriskoval jsem cestu autobusem.  Na další návštěvě dostávám velmi jemně a korektně sdělenou výtku, že jsem mohl alespoň zatelefonovat, což mi opravdu jaksi nedošlo. 

Vzhledem k tomu, že jsem byl dříve nemocný spíše jen výjimečně, nijak mi nevadily 30korunové poplatky za návštěvu u lékaře a za recept.  Teď když jsem si však pořídil tak pestrou nemoc, při které člověk chodí od jednoho specialistovi ke druhému a proměňuje jeden recept za druhým, je to už však docela citelná finanční zátěž.  Některé léky jsou s docela vysokým doplatkem, takže suma sumárum je rakovina dost drahým koníčkem.  Musím zde kvitovat s povděkem, že všichni lékaři mi odpouštějí poplatek kdykoli to jen jde.  (Pokud byly regulační poplatky zavedeny jen proto, že si někteří „profesionální pacienti“ chodili k lékařům popovídat o počasí a o životě, tak mohu garantovat, že k onkologům to určitě nebylo.) 

Protože žiji sám, mám výhodu, že nejsem po dlouhé měsíce příčinou stresu blízkých osob, ani nejsem projevy své nemoci nikomu na obtíž, nemusím se s nikým prát o WC a nedostávám zvenku pravidelný přísun bacilů.  Průběžně se u mě doma stavují dvě kamarádky, takže neztrácím kontakt s realitou a neutápím se v nekonečných představách nejhoršího.  Občas si zajdeme na procházku nebo do restaurace či čajovny, což bych tak úplně neměl, ale potřebuji vyvětrat mozek a alespoň na chvíli se cítit trochu normálně.   

       Během nemoci mě napadá otázka, zda je rakovina fenoménem pouze naší doby nebo zda se vyskytovala i před průmyslovou revolucí.  Na internetu nacházím řadu zmínek o tom, že nádory byly nalezeny u mumifikovaných těl Egypťanů pochovaných před 4 tisíci lety, na kostech pravěkého jeskynního člověka z doby před 20 tisíci lety, stejně jako na kostrách veleještěrů a dalších prehistorických zvířat žijících v době, kdy jsme my, homo sapiens, za sebou ještě tahali evolučního kačera.  Existuje domněnka, že jakmile se nějaký živočich skládá z více než jedné buňky, nese si s sebou do života automaticky riziko, že se některá jeho odumřelá buňka „zcvokne“, projde důmyslným filtrem obranného systému a začne nekontrolovaně vyrábět své vadné kopie. 

Co se týče rulety pravděpodobnosti výskytu rakoviny, podle některých pramenů je stejná jako před desítkami a stovkami let, podle jiných pramenů je mnohonásobně vyšší a stále stoupá.  Rozpor v údajích je zřejmě dán tím, že průměrný lidský věk a počet obyvatel za posledních pár století raketově vzrostly, navíc je zřejmé, že staré diagnostické metody občas úmrtí na rakovinu připsaly na vrub jiné příčině.  Tyto vlivy se (mně nepochopitelným způsobem) statisticky započítávají, ale i tak je rozpor pozoruhodný.  Přesto ve srovnání s nejsilnějšími morovými epidemiemi, po jejichž odeznění zbyla v Evropě jen čtvrtina obyvatelstva, nebo se španělskou chřipkou, která po první světové válce zahubila více obětí, než válka samotná, je z globálního hlediska rakovina celkem srandovní záležitostí. 

Pokud jí zrovna netrpíte sami, ovšem... 

        Asi tak 14 dní po první infúzi potkávám na ulici kamarádku, které říkám co a jak a mimo jiné nadhodím, že mi ještě ani nepadají vlasy a na ukázku se za ně zatahám. Celý chumáč vlasů mi zůstává mezi prsty a kamarádka ukázkově zbledne. 

Aha... 

Doma tedy startuji střihací strojek a zbavuji se padajících vlasů dřív, než je začnu hromadně vyklepávat z polštářů, oblečení a čepic.  Co se toho týče, zkracoval jsem si je postupně už předtím:  nakonec je mi méně líto definitivně oholit ježka, než kdybych se měl naráz zbavit účesu á la Travolta.  I tak mě však pohled na holou hlavu pěkně sejme:  mnohem víc, než jsem očekával a plně mi dochází skutečnost, že na rakovinu se – jen  tak mimochodem – občas i umírá...  Uvědomoval jsem si to už předtím, ale teď je stín hrozící smrti jaksi přímo hmatatelný. 

Pokud bych chtěl, pojišťovna přispívá tisícikorunou na paruku, ale nechávám to plavat. 

Pleš přináší jeden zásadní problém:  otec má za pár dní narozeniny a domníval jsem se, že návštěvu stihnu ještě před vypadáním vlasů. 

Pozdě. 

Vymýšlím si trapnou výmluvu, proč nepřijedu. 

       V této době také stoupá moje zmatenost a roztržitost:  občas si spletu datum vyšetření a podobně.  Lékařka je naštěstí takřka nekonečně tolerantní a tyto moje úlety takříkajíc napravuje za mě.  Zároveň zjišťuji, že si mylně vybavuji chronologii některých událostí, které tu popisuji:  občas si chci totiž něco upřesnit podle dat v lékařských zprávách a s údivem zjišťuji, že události navazovaly jinak, než jak si je vybavuji, takže musím text nejen upravovat, ale rovnou i opravovat. 

Po třech týdnech frčím do nemocnice na druhý pětidenní cyklus chemoterapie:  vše probíhá stejně jako na tom prvním, jen je mi mnohem více na zvracení.  Nemohu vidět teplou stravu, čaj a další věci.  Prosím tedy o výběrovou stravu, což je mnohem lepší, než standardní jídelní lístek:  ráno se stavuje roztomilá a hezká sestřička se seznamem dietních potravin a spolu dáváme dohromady vhodnou sestavu jídel na celý den.  

Jinak jím velmi málo a pomalu.   Vzhledem k častému zvracení nemá ani cenu jíst hodně a rychle.  Opět se mi zesiluje pískání v uších a částečná nedoslýchavost.  Můj zájem o knihy s rakovinnou tématikou poněkud ochládá.  Vyvstává mi zbrusu nový vedlejší účinek:  výčitky svědomí z toho, co jsem kdy komu provedl.  Tenhle biograf mi náhle začíná probíhat hlavou od probuzení do usnutí, každý den.    (Zvláštní je, že z některých „silnějších“ činů – ne ze všech – výčitky svědomí nemám, ale u některých banalit jsou tyto pocity obzvlášť silné.  Tyto stavy však mívám i v souvislosti s těžkými epizodami deprese, takže nevím, zda tu chemoterapie hraje primární roli.  U některých takových situací a představ se mi dříve stávalo, že dotyčný „postižený“ si nic takového nepamatoval a nebo pokud ano, nepřikládal tomu absolutně žádný význam, takže je pro mě těžké rozlišit výčitky svědomí ze skutečně špatných činů od nesouvisejících představ způsobených depresí.) 

Po pěti dnech, kdy jsem zesláblý jako moucha, mě čeká propuštění a já svištím taxíkem domů. Sice si vezu léky proti nevolnosti, ale tak nějak se přikláním k názoru, že čím méně léků člověk užívá, tím lépe pro něj a tak nevolnost a častější zvracení u sebe prostě toleruji. 

Fobie vůči všemu, co hrozí infekcí, kulminuje:  bojím se vyjít ven, nedej bože vlézt do obchodu nebo MHD.  Mám kvůli tomu strach i dýchat.  Začínám být také krajně přecitlivělý na pach cytostatik.  Kdykoli ucítím jejich charakteristický zápach – v potu, v prádle, v povlečení – zvedá se mi žaludek a to tak, že hodně.  Je to nepříjemné – tím spíše, že se tomu prakticky nedá vyhnout.  Zkouším si pod nos namáznout vodu po holení, ale efekt veškerý žádný. 

Po týdnu jdu na krevní testy: červené i bílé krvinky a další látky opět na historickém minimu.  Po třech dnech dojíždění na injekce a po lécích hodnoty stoupají na přijatelnou úroveň, bílé krvinky dokonce vysoce přesahují průměr.  V důsledku injekcí mě den – dva pobolívá pánev a kyčle, jak kostní dřeň o překot vyrábí chybějící krvinky, což je normální a naštěstí nic natolik intenzivního, abych kvůli tomu lezl po stropě.  Pro případ, že by se bolesti přece jen staly nesnesitelnými, mám v zásobě prášky na jejich utlumení. 

Kvůli zhoršení sluchu absolvuji vyšetření na ušním oddělení s výsledkem, že nízké a vysoké frekvence slyším velmi výrazně hůře, než střední, „řečové“ pásmo.  Vyšetření zároveň vylučuje jako nepravděpodobné, že by příčinou bylo bujení v mozku.  K nedoslýchavosti došlo zřejmě v důsledku dočasného narušení nervových zakončení, které způsobuje jedna ze složek cytostatik.  Zpravidla zasahuje konečky prstů, výjimečně však i sluchové nervy.  (Jedna z onkoložek uvádí, že za své 14leté praxe se s tímto případem setkala asi jen čtyřikrát.) 

V těchto dnech mě začíná podivně pobolívat a tahat i zbylé varle.  Dost nerad se nechávám posílat znovu na urologii, kde lékař pomocí ultrazvuku naštěstí vylučuje nádor a diagnostikuje zánět nadvarlete.  S úlevou fasuji antibiotika.  Nemoc na mě začíná být znát asi už hodně – poprvé v životě mě pouštějí lidé v MHD sednout. 

Dva dny před další, už třetí hospitalizací dostávám v noci zničehonic absťák: jako v transu se zvedám z postele, házím na sebe oblečení a jedu do centra města, kde si u stánku kupuji hamburger z bůhvíjakého masa připravený na vypáleném oleji a zalitý něčím, co je tu eufemisticky nazýváno tatarskou omáčkou.  Jako druhý chod následuje pizza a na to dvě smažená kuřecí stehna.  Jako zákusek přichází párek v rohlíku.  Pak mohu jet domů, kde spokojeně usínám.  Zřejmě nějaká zvrácená reakce organismu na to, že pár dní nebudu moci pozřít ani kousek masa.  (Vzpomínám si, že když jsem v dospívání chtěl přejít na vegetariánskou stravu, měl jsem po vyřazení masa z jídelníčku podobné „abstinenční“ stavy.) 

V noci před nástupem do nemocnice jedu pod tlakem stresu do krizového centra psychiatrie, kde se vykecávám psycholožce o panické hrůze z další chemoterapie, z toho, že mi bude nesnesitelně špatně a že si mě podá deprese.  V rozhovoru se mi podaří tak nějak vzít v úvahu všechny možné varianty a jejich důsledky.  Konzultujeme i otázku sdělení situace příbuzným.  Terapeutka celkem logicky uvádí, že mí příbuzní jsou svéprávní, takže je na nich, jak se s informací o mé nemoci srovnají a předestře otázku, jak bych se cítil já, kdyby někdo z mé rodiny onemocněl a neřekl mi to. 

Cítil bych se odstrčeně, to je jasné.  Avšak vzhledem k tomu, že nejraději „bojuji sám“, rozhoduji se to sdělit, až bude po všem.  Kdyby příbuzní byli nervózní, cítil bych se provinile.  Mám to prostě tak. 

Jedu domů upřímně se netěšíc na zítřejší chemii, ale beru to tak, že alternativu nemám. 

       Třetí pětidenní cyklus je pro mě však překvapivě bez problémů:  jen asi dvakrát zvracím a to ještě spíše tak „pro forma“, aby se nedalo říct, že mi nic nebylo.  Od lékařky se dovídám, že kvůli mé minulé silné nevolnosti se rozhodli o 20 % snížit koncentraci  jedné ze složek cytostatik. 

Během hospitalizace probíhá stávka zdravotníků, ale na mé péči to není nikterak znát.  Co se týče mého soukromého názoru na vztah stát – zdravotnictví, mám už řadu let dojem, že lékaři a sestry naše zdravotnictví svou prací dotují. 

Po ukončení třetího cyklu chemie a návratu domů se u mě ještě asi dva dny projevuje mírná nevolnost.  Pak zcela mizí. 

Asi dva týdny poté se koná celovíkendový sraz naší základní školy.  Po předchozí konzultaci s lékařkou a následné časové úpravě medikace na obnovu krvetvorby se mohu zúčastnit.  Mám z toho radost, protože mi to umožňuje provětrat si hlavu a přepnout na zcela jiné myšlenky. Od bývalých spolužáků neregistruji žádné štítivé nebo lítostivé reakce, maximálně u některých rozpaky, co říct.  Od řady z nich se mi dostává velmi příjemného povzbuzení.  Nemohu si dát žádný alkohol, což mi však nevadí.  Jediné, co mě vytáčí k nepříčetnosti, jsou mouchy:  pach cytostatik v mém potu je pro ně zřejmě neodolatelný a já jsem za chvíli kompletně celý poštípaný.  Lidé sedící vedle mě se diví, proč se pořád tak ošívám a vztekle mlátím po celém těle, protože o ně mouchy nejeví vůbec žádný zájem. 

No, to je jasné, když je všechny přitahuji já! 

Na čtvrtý cyklus chemoterapie jdu celkem s optimismem, vycházeje z dobré zkušenosti z té poslední, ale tento předpoklad se ukazuje být mylným:  tak špatně mi ještě nebylo.  Shodou okolností je jedna část onkologického oddělení uzavřena a tak jsem z důvodu kapacity uložen na společný třílůžkový pokoj.  Děkuji lékařům, že i zde vzali ohled na mé psychologické nastavení a v mezích možností mi umožnili být i tady zcela sám.  Během pěti dnů ležím půlden se dvěma mladíky se stejnou diagnózou, z nichž jeden mě docela vyděsí informací, že on je tam už po patnácté a že při této hospitalizaci mu napichovali žílu na osmkrát.  Jeden z dalších dnů ležím s pacientem, který je povoláním lékař z jiného oboru a evidentně ho štve, že musí přijímat pokyny od zdravotních sester a dává to velmi zřetelně najevo.  (Moje ex-přítelkyně mě později informuje, že nejhorší pacienti jsou sami lékaři…)  Od něj se dovídám, že před mnoha a mnoha lety čekal na výsledky svých histologických testů 64 (slovy: šedesát čtyři) dny!, kdy po celou tu dobu ležel v nemocnici...  Horor, který si raději ani nepředstavuji. 

       Během hospitalizace mi jeden z lékařů ukazuje, jak číst ony snímky z CT, které jsem si předtím tak zoufale dezinterpretoval a mohu říct, že i když člověk zhruba ví, kam koukat a co hledat, je u sady několika set snímků fuška porovnávat každý předchozí a následující, neustále měnit kontrast a jas a hledat rozdíly, které něco znamenají a nenechat se zmást těmi, které jsou přirozené.  (Trvá prý řadu let, než se to analytik CT naučí.) 

       V poslední den hospitalizace nevrle odpočítávám poslední kapky těch z hloubi duše nenáviděných cytostatik a po definitivním odkápnutí té úplně nejposlednější letím z postele a během rekordních pár sekund balím.  Jdu na sesternu, abych si nechal vyndat z ruky kanylu a cestou mě odchytává sestra s nějakými lejstry, následně lékař s hromadou informací a nakonec staniční sestra s recepty na léky.  Podepisuji hromadu propouštěcí administrativy a s rozzářenýma očima MIZÍM PRYČ! s tím, že nechci nemocnici vidět dřív, než za týden při kontrole.  

Doma svlékám košili a zjišťuji, že mám v paži stále ještě zavedenou kanylu.  Asi jsem spěchal moc...  Jsem utahaný a tak si ji jedu nechat vyndat až druhý den.  V nemocnici to samozřejmě schytávám. 

       Váhám, zda konečně informovat příbuzné.  Jsou na prázdninách a dovolených, takže to opět odkládám.  Vzhledem k tomu, že se mi do toho vůbec nechce, je možné, že si pokaždé jen hledám důvody, proč oznámení odložit. 

Co se týká jídla, přes celé léto dělám zelináři u nás na rohu docela slušný kšeft:  denně si kupuji 1 až 2 melouny.  (Odhaduji, že přes „melounovou sezónu“ jsem jich snědl něco přes sto.)  Chlazený čerstvý meloun je teď pro mě jediné „spolehlivé“ jídlo.  Chlazená Coca-Cola doporučovaná na žaludeční nevolnost při chemoterapii, se mi nijak zvlášť neosvědčuje. 

       Po následujícím týdenním odpočinku jedu na krevní testy a čeká mě docela nepříjemné překvápko:  krvinky poklesly OPRAVDU hodně a tak lékařka rozhoduje o infúzi krvinek a krevních destiček.  Ne, domů nejezděte, nemusel byste dojet...  Tato okamžitá hospitalizace, kdy jsem se těšil, že nemocniční postel už v životě neuvidím a kapačku už vůbec ne, mě docela uzemňuje.  Vyplňuji formulář a jdu si lehnout na „krvinkový“ pokoj, kde po spatření nemocniční postele a stojanu na kapačku letím okamžitě na WC zvracet.  Pan Pavlov kdysi na základě podobného jevu definoval pojem „podmíněného“ a „nepodmíněného reflexu“.  O který z reflexů se jedná v tomto případě, nevím. 

       Nejprve dostávám infúzi žlutavého roztoku s krevními destičkami.  Prosím sestřičku, jestli bych si nemohl pár kapek vzít domů pod mikroskop.  Následuje obvyklý údiv, ale pak společnými silami rozděláváme zaseknutý boční vývod kapačky a po úspěšném uvolnění mi asi třetina sáčku končí v obličeji a pár mililitrů i v nastavené ampulce.  (Později dávám krevní destičky pod mikroskop a přijde mi pozoruhodné, že bez ustání rotují.) 

Po infúzi destiček přináší sestra sáček s krví a já ji prosím, jestli by přes něj nepřehodila hadr, protože pohled na krev zrovna nemusím.  Moje krevní skupina je B Rh pozitivní a přišedší lékař jen tak na okraj poznamenává, že v Evropě je to skupina poněkud neobvyklá, typická však pro Asii a že měli docela problémy s jejím opatřením.  Pátrám v paměti, zda někdo z mých příbuzných nepochází z dálného východu, ale na nikoho nepřicházím.  Asi se budu muset zeptat matky, zda o tom náhodou něco neví...  Později si s kamarádkou děláme legraci, že když tuhle skupinu nemohli sehnat, šli s láhví před nemocnici a poprosili vietnamského stánkaře o pár deci jeho exkluzivní asijské krve. 

Před lékařem nadhazuji myšlenku, že když mám tak neobvyklou skupinu, mohl bych být v budoucnu užitečný jako dárce.  Lékař však poznamenává, že s mojí diagnózou nepřipadám jako dárce už nikdy v životě v úvahu.  Když už jsme u tématu krve, napadá mě otázka, jak je to s funkčností mého „cestovatelského“ očkování proti meningitidě, tyfu, žloutenkám…  Odpověď, kterou jsem tak nějak očekával, zní jednoduše:  svůj pekelně drahý mezinárodní očkovací průkaz můžu s klidným svědomím zahodit… 

       Infúzi snáším velmi dobře (u každého padesátého člověka dochází k alergické reakci, což se mi naštěstí vyhýbá) a mohu konečně domů.  Krvetvorba se jakž-takž stabilizuje a já si dávám dohromady plán revitalizace. 

        

 

Repete

  

Absolvuji kontrolní CT dutiny hrudní a břišní a těším se konečně na ten PET, o kterém jsem toho tolik slyšel. 

Jenže PET se nekoná.  Výsledky CT jsou následující:  nádorové útvary v tříslech zmizely. 

       Jistěže!   Jak jinak!!! 

       Na plicích však zůstávají staré útvary, u nichž nelze rozeznat, zda to jsou aktivní nádory nebo jen zbytky po nich.  I kdyby PET, která dokáže rozlišit živý nádor od neaktivního, nic neukázala, nemusí to znamenat vůbec nic:  PET „nevidí“ pod velikost 5 milimetrů.  Ošetřující lékařka se staví za další 2 cykly chemoterapie s poněkud odlišným složením cytostatik, které by doplnily předchozí léčbu. 

       Tuhne mi úsměv na rtech.  Tak nějak od počátku jsem připraven na čtyři cykly!  Celou tu dobu se těším na výlety, na normální život a teď tohle!  Mám dojem, že lékařka mě cpe a bude cpát na kapačky, jak dlouho to jen půjde, i když testy budou vypadat jakž-takž dobře. 

        Abych to zkrátil:  při 5. cyklu se u mě začíná už velmi výrazně projevovat „únava žil“:  pár dní po zavedení kanyly zpravidla žíla praská a je nutno hledat novou.  Naštěstí mají sestry perfektní praxi a cit, takže nejvyšší počet pokusů na nápich jedné žíly jsou 2.  U jedné velmi sympatické sestřičky dokonce ani nepociťuji nápich jehly.  Jak to dělá, nevím.  Každopádně je pro mě vždycky velkým překvapením, když odvrátím hlavu, abych neviděl krev, cítím nějakou manipulaci na paži a místo píchnutí uslyším „Tak a je to!“ 

Po zkušenostech s nevolností při předchozích cyklech mám předepsánu slabší koncentraci jedné ze složek cytostatik a silnější antiemetika.  Přesto je mi pěkně mizerně, před očima se mi non-stop odvíjí můj oblíbený film na téma „co jsem kdy komu provedl“ a kdykoli se stará témata jen trochu okoukají, mozek z hloubi vzpomínek okamžitě přihodí další, zcela neotřelá a zbrusu nová. 

Po ukončení 5. cyklu jedu domů a vzhledem k již značně oslabené imunitě fasuji pěknou hromadu prášků.  Je docela umění je užívat, protože některé se musejí jíst před jídlem, jiné při jídle, další po jídle, ale zároveň některé se smějí jíst až 2 hodiny po jiných prášcích, jiné ráno, ale až po jídle atd., takže sestavení denního rozpisu prášků je docela rébus.  Při pohledu na jejich každodenní kupu mi mizejí i sem tam se objevivší záchvěvy optimismu. 

Začíná mě vytáčet kdejaká blbost, jako třeba zašmodrchaná tkanička nebo předmět upadnutý na zem.  Nepochybuji, že člověk je schopen překousnout a vydržet nepředstavitelné, ale podle mě musí mít nějaký jistý a nezpochybnitelný bod na obzoru, ke kterému může – děj se co děj – směřovat.  Neotřesitelná jistota v úspěch léčby je však to poslední, co současné znalosti o rakovině nabízejí.  Musím vystačit pouze s vědomím vysoké pravděpodobnosti úspěchu. 

Někdy v této době mi začínají vypadávat i řasy a obočí, takže odvolávám svou přihlášku do soutěže „Krasavec 2008“. 

Při 6. cyklu chemie je psychická zátěž právě tak na hranici únosnosti.  Organismus si všechno, co souvisí s chemoterapií, spojuje s nevolností.  Žaludek se mi zvedá i při psaní tohoto textu nebo jen při vybavení si názvů cytostatik.  Na jednu stranu už vím, co mě na kapačkách čeká, takže jsem na to připraven (už umím i pohodlně zvracet), na druhou stranu vzrůstá moje frustrace z oddalovaného konce léčby.  Fyzický stav, zvláště slabost, potíže s rovnováhou, nevolnost a pískání v hlavě se s postupem týdnů neustále zhoršují. 

Po 6. cyklu „chemie“ opět poklesávají krvinky až příliš a já znovu končím na „krvinkovém“ pokoji.  Po spatření nemocniční postele a stojanu na kapačku letím okamžitě na WC zvracet.  Pan Pavlov byl nepochybně velmi bystrý a všímavý člověk.  Musím zjistit, o jaký reflex že se to u mě jedná. 

Infúze krvinek a destiček mě tentokrát míjejí, což jsem rád, protože mám už bytostný odpor k čemukoli vpravovanému do mě jehlou, takže jen ležím na izolaci, abych neschytal nějakou infekci.  Pětidenní pobyt, během něhož se nemohu jít ani na chvilku projít, mě psychicky zcela odepisuje.  Každé ráno čekám na výsledky krevních testů, které však nechtějí a nechtějí být uspokojivé. 

Tentokrát ležím na jiném krvinkovém pokoji, než minule a na stěně naproti posteli visí dvě perokresby, které řadím někam do období vrcholného depresionismu.  Panáček s jakýmsi náhubkem na obličeji stojící nad propastí, na druhém obraze řeka se splašky.  Tipuji, že autor chtěl vyjádřit myšlenku, že rakovina je zákeřná a nepříjemná nemoc, ale asi si neuvědomil, že osazenstvo pokoje to bude velmi dobře vědět i bez něj. 

Mluvím na toto téma se svou ošetřující lékařkou a ta mi sděluje, že obrazy jsou – bohužel – sponzorský dar, takže je nelze sundat... 

Hm. 

Obdobné „skvosty“ visí i po ostatních pokojích a na chodbách.  Podle číslování na spodku obrazu se jich po světě toulá ještě asi 150.  No tě bůh!  Oba sundávám a stavím opačně ke zdi, abych je neviděl.  Mít to celý den na očích by asi neprospělo ani fanaticky zarytému optimistovi.  (Při každé následující návštěvě se pak snažím nosit nějaké své zarámované fotografie, které kdysi putovaly po výstavách.) 

S lékařkou se už bavíme i o věcech běžného života:  o umění, cestování, o studiích a děláme si ze sebe v rámci slušnosti legraci.  Ačkoli jsem introvert, situační suchý humor mám rád. 

Po pěti dnech dostávám konečně zelenou k odjezdu domů.  Před odchodem věším obrázky zpátky na zeď a mám potměšilé nutkání přilepit pod ně cedulky s nápisy „1. a 2. cena v soutěži o nejdepresivnější obrázek“, ale bohužel nemám lepenku. 

Jsem čím dál tím více unavenější a unavenější.  Výstupy do třetího patra bez výtahu a s melouny v podpaží mi trvají čím dál tím déle.  Po příchodu domů zpravidla zvracím, jednou si musím v činžáku na schodech lehnout, jinak bych omdlel.  Vzhledem k oslabené imunitě zcela omezuji vycházky z domu.  Zbylé kapacity imunitního systému si schovávám pro cesty do nemocnice a zpět.  Moje pokožka je zkrabatělá jako kůže starce. 

Asi tři týdny po šestém cyklu chemie si jdu ke svému psychiatrovi pro pravidelnou hromádku antidepresiv.  Na standardní otázku „Nuže?“ odpovídám, že chemoterapie už mám plné zuby, a že pokud bude na obzoru další, raději na ni rezignuji a v konečném stadiu rakoviny jednoduše spáchám sebevraždu. 

„Co na to říct?“ povídá psychiatr. 

„Nevím,“ pokrčím rameny.  „K tomu se asi moc říct nedá...“ 

Plánuji, kdy konečně řeknu příbuzným o své nemoci.  Podle nějakých výzkumů jsou prý pondělí a středa nejnáročnější dny pracovního týdne, takže to vynechávám.  O víkendu jezdí příbuzenstvo v silniční zácpě na chatu a zpět.  To také ne.  Plánuji tedy hovor na čtvrtek navečer.  Volám sestře a trefuji se právě do okamžiku, kdy řídí vůz v jakési šílené dopravní zácpě, takže převádím řeč jinam a jobovku nechávám plavat, což mi vlastně tak nějak i vyhovuje.  (Tento můj přístup přináší riziko, že mi v budoucnu nikdo nebude věřit, že je u mě všechno v naprostém pořádku, ale prostě se mi do toho nechce.) 

Některý z následujících dnů zkouším znovu a opět se trefuji do jízdy autem. 

Ach jo. 

Na potřetí už to vychází:  „Všechno je v pořádku,“ sděluji po úvodu.  „Teď jsem prodělal léčbu rakoviny, ale už jsem v naprostém pořádku.  Nechtěl jsem to říkat dřív, dokud nebudu vědět jistě, jak na tom jsem, abych nenervoval.  Už je to OK.“ 

Totéž volám ostatním příbuzným. 

O pár dní později se u mě sestra s rodinou stavuje – mezi dveřmi si dělám legraci, že mám nového vizážistu a tak proto jsem plešatý, zelený, vypelichaný a pohublý.  Rozhovor proběhne naprosto v pohodě, vysvětluji i důvod, proč jsem s tou informací otálel.  Všichni přijímají, že v mém konkrétním případě bylo to rozhodnutí celkem i pochopitelné. 

       Konečně se dočkávám svého PETu.  PET – pozitronová emisní tomografie – malé umělecké dílo jaderné techniky – byla vyvinuta pro „zviditelnění“ aktivních nádorů.  Často se totiž stává, že po léčbě (přesně jako se to stalo u mě) zbudou v místech nádorů útvary, které sice CT zobrazí jako původní nádory, ale nelze rozlišit, zda jde ještě o „živé“ nádory nebo jejich neaktivní pozůstatky nebo o jizvovité útvary zbylé po úspěšné léčbě.  Pro rozlišení živého nádoru od ostatních uvedených případů se využívá jejich vlastnosti „hltat“ glukózu.  Pacient dostává do krevního oběhu glukózu „označkovanou“ slabě radioaktivní látkou a pokud vnější detektory radioaktivity zaznamenají v některém místě těla zvýšenou radiaci (= vyšší koncentrace glukózy), zřejmě to znamená problém.  Pokud se obrázky z CT a PET „položí přes sebe“, jde o současnou nejlepší zobrazovací metodu.  (Později koukám na barevné obrázky z PET, ale ty z CT jsou zajímavější.) 

Co se týče dávky ozáření, je kupodivu mnohem menší, než u CT. 

V čekárně kvituji s povděkem, že na zdech visejí uklidňující fotografie z lesního prostředí.  Přístup personálu je opět velmi příjemný a vstřícný. 

 

 

A ještě jednou…

  

       Pár dní nato jdu k ošetřující lékařce, kde se dovídám výsledky:  co se týče oněch starých nezřetelných útvarů na plicích, PET je sice neidentifikovala jako aktivní nádory, ale protože tato vyšetření nejsou 100% spolehlivá (vlastně jen vyloučila přítomnost nádorů VĚTŠÍCH než 5 milimetrů, ale nepotvrdila – a ani nemůže potvrdit – úplné vyléčení), krevní testy jsou také takové nemastné – neslané, zkrátka lékařka doporučuje z dlouhodobého hlediska ještě 7. a 8. cyklus chemoterapie... 

Zcela apaticky kývnu a dostávám další termín nástupu.  Rodinu informuji o tom, že se jedná jen o zajišťovací léčbu „pro dlouhodobou jistotu“.  Do jaké míry to je či není pravda, nevím.  Už ani nevím, do jaké míry obelhávám sám sebe. 

Na další hospitalizaci si připravuji masivní dávku prášků na spaní pro případ, že bych chtěl na oddělení skoncovat se životem.  Nakonec je ale nechávám doma. 

Zabít se můžu vždycky. 

Tak nějak nepřímo už ani nepočítám s uzdravením:  například se blíží konec roku a já už ani nepovažuji za nutné kupovat si nový diář. 

       7. cyklus chemoterapie je i můj poslední:  bolesti hlavy, pískání v uších, psychický propad z vize nekonečné léčby a propad počtu krvinek jsou tak špatné, že na plánovaný 8. cyklus zcela rezignuji.  Na následující kontroly chodím už poučen s kartáčkem, ručníkem a rezervním prádlem.  Kolik bylo včera krvinek?  6,2 miliardy na litr.  A dnes?  4,5 miliardy.  Je volný krvinkový pokoj?  Fajn, tak já si jdu vyplnit formulář a lehnout. 

Na pokoji provádím standardní rituál:  vyzvracení – sundání obrazů ze zdi – převléknutí – zalehnutí, aby moje kostní dřeň mohla v klidu dohnat skluz ve výrobě krvinek a abych někde venku neschytal nějakou zbrusu novou infekci.  V průběhu pobytu se u mě stavují příbuzní a známí, což mi docela příjemně pozvedá náladu.  

       Pár dní po propuštění z „krvinkového“ pokoje opět denně docházím na krevní testy.  Výsledky jsou takové, že jedna z krevních látek, která s celkem slušnou spolehlivostí signalizuje aktivitu nádoru v těle (tzv. „marker“, v mém konkrétním případě s názvem AFP), pomalu, ale vytrvale stoupá přes hraniční hodnotu 8,0 po stupnici 8 – 9,6 mikrogramu na litr.  Při dalším krevním testu se však z ničeho nic propadá na 6,6, což je prý velmi neobvyklé.  Nedá mi to a prosím ještě o jeden test pro případ, že by se jednalo o chybu.  Další test dává hodnotu dokonce jen 6,2 a já se tím považuji za definitivně vyléčeného.  Lékařka stále vyjadřuje určitou skepsi, ale oba se shodujeme na tom (zejména já se na tom shoduji), že chemoterapie už bylo každopádně dost… 

       Dozvídám se, že po prodělané chemoterapii přispívá pojišťovna na lázeňský pobyt.  Jen z představy, že bych několik týdnů pobýval s někým dalším na jednom pokoji, mi naskakuje husí kůže.   Nevyužívám tedy, ale děkuji za nabídku.  Pojišťovně ušetřím peníze a sobě nervy. 

       Po nějaké době od skončení chemoterapie mi začínají rašit vlasy a veškeré ochlupení.  Využívám ještě krátkodobé holosti kůže a fotografuji povrch svého těla kvůli pihám a mateřským znaménkům.  Kdyby se po letech objevila nějaká podezřelá piha, mohu alespoň porovnat její polohu a vzhled se současným stavem. 

První várka vlasů a ochlupení po pár týdnech opět vypadává, jak na ni má stále ještě vliv poslední dávka cytostatik.  Následná „sadba“ však už drží.  Když se chci po téměř roce slavnostně oholit, zjišťuji, že doma nemám žádné čepelky.  Obdobně dopadám se šampónem na vlasy. 

       Jednou se objevuje v mé stolici krev.  Preventivně proto prosím o kolonoskopické vyšetření konečníku a tlustého střeva.  Výsledek naštěstí žádný nádor nepotvrdil. 

Po čase jdu opět na CT:  výsledky stejné jako v předchozích případech:  žádné změny. 

Prima. 

V této době se mi však na boku, rameni a ukazováku tvoří pásový opar – virulentní onemocnění připomínající silnou vyrážku.  Dostávám antibiotika a masti.  Několik týdnů opar drží, pak postupně mizí.  V případě, že by se to nelepšilo, mám předepsánu kontrolu, ale při představě, že bych měl zase několik hodin čekat mezi pokašlávajícími pacienty, mě napadá jednoduché řešení:  fotím ustupující opar na digitální fotoaparát a posílám snímky e-mailem s popisem, jak se mi to hezky hojí.  Následuje rychlá odpověď ve smyslu, jestli mi náhodou nepřeskočilo a ať koukám okamžitě naklusat.  Tak tedy chtě – nechtě jedu opět do svého „oblíbeného“ onkologického prostředí, kde spolu s ostatními pacienty čekám několik hodin, až se dostanu na řadu.  Historka o „on-line“ onkologickém pacientovi se mezitím stává šlágrem oddělení. 

V průběhu následujících několika měsíců pásový opar definitivně ustupuje, ale nastává jiný problém:  z nějaké příčiny mi vzrůstá v krvi koncentrace látky týkající se odbourávání močoviny.  Nepřesahuje hraniční hodnotu, avšak postupně se k ní blíží...  Jsem tedy preventivně poslán na oddělení nefrologie zabývající se funkcí ledvin.  Návštěva dalšího nemocničního prostředí a další čekání na výsledky mě opět deprimují.  Absolvuji řadu vyšetření, z nichž vyplývá, že jedna ledvina je o 1 cm menší, než druhá (zda je to důsledek chemoterapie nebo jsem to tak měl už předtím, nevím), ale jinak fungují naprosto perfektně.  Koncentrace oné látky v krvi je naprosto v normě a nijak nekolísá.  Příčina jejího předchozího zvyšování neznámá. 

S odstupem času tak nějak chápu, že ošetřující lékařka mě honí s každou drobností ke specialistům prostě proto, aby jí – tedy spíše mně – neuniklo něco, co už by se později nedalo napravit... 

Takže znovu děkuji – třebaže jsem se na to předtím tvářil hodně kysele. 

 

 

Že by zdráv…?

  

Od té doby se už naštěstí žádné zdravotní komplikace neobjevují. 

Nyní, více než dva roky po ukončení léčby, je moje situace zhruba takováto:  pocity na zvracení se u mě dostavují už jen zcela výjimečně, zpravidla jen jsem-li unavený a zároveň hladový.  Pískání v uších je už téměř pryč,  dostavuje se jen při nachlazení nebo při velké námaze.  Co nezmizelo, je moje nedoslýchavost – když mluví více lidí najednou nebo je hluk v pozadí, stále špatně rozlišuji slova.  Tento efekt se sice vytrácí, ale opravdu jen velmi pozvolna.  Podle dosavadních lékařských zkušeností s chemoterapií by se měla do 3 let 100% zotavit veškerá nervová zakončení, tak uvidím. 

Celkem pravidelně vyrážím na několikadenní túry do hor, aniž bych zaznamenal jakoukoli komplikaci.  Co se týče vlasů, došlo u mě bohužel k onomu „menšinovému“ scénáři:  mám je křehčí a řidší.  Pleš nezmizela, nýbrž se naopak o něco zvětšila, což podle mě není fér.  (Zřejmě v těch cytostatikách bylo málo kondicionéru.)  K tomu bych jen okrajově dodal, že jedná má kamarádka má zcela opačnou chemoterapeutickou zkušenost: nevypadl jí ani jeden vlas!  Stejně tak jejímu bratranci.  Zajímavá genetická dispozice.  Co se týče řas, obočí a ochlupení, narostlo zhruba ve stejné hustotě a kvalitě.  Pokožka je opět normálně napjatá a hladká. 

Sexuální touha i schopnost pohlavního styku zůstává naprosto stejná jako před operací.  (Jedno varle to zkrátka stíhá…)   Pokud bych chtěl počít dítě, po chemoterapii je vhodné s tím počkat minimálně 3 roky.  

Z psychologického hlediska u mě stále přetrvává hrůza z jakéhokoli předmětu připomínajícího dutiny vyschlé včelí plástve.   Zvláštní je, že pojmy jako „rakovina“, „nádor“, „smrt“ a podobně ve mně žádné zvláštní emoce nevyvolávají, ale při zaslechnutí nebo při vzpomínce na názvy cytostatik („Cis-platina“, „Etoposid“, „Bleomycin“…) se mi rozpíská v hlavě a už koukám po nejbližším umyvadle nebo kbelíku...  (Paradoxně je mi nejvíce na zvracení z názvu přípravku proti nevolnosti – „Mesna“.) 

Co se týče dosavadního působení chemoterapie, CT a PET na můj organismus, není vyloučeno, že mám v důsledku těchto metod „zaděláno“ na nějaký jiný typ rakoviny nebo jinou nemoc.  Jaká je celková pravděpodobnost takového scénáře, nevím, ale osobně s tím vůbec nepočítám. 

Pro mě je tohle všechno úplně ta nejmenší daň za život.  Pokud bych chemoterapii neabsolvoval, pravděpodobnost, že bych ještě teď – 3 roky po operaci varlete – byl naživu, je prakticky nulová.  (Pravděpodobnost tzv. „zázračného uzdravení“ je tuším 1 ku 100 000.  Zas takový klikař určitě nejsem…) 

Co je mi na rakovině nejvíce nepříjemné, je nejistota a nejednoznačnost.  Současná úroveň poznatků prostě nenabízí jasné odpovědi „ano – ne“, „tak a tak dlouho“, nýbrž „možná“, „pravděpodobně“, „asi“...  Nejednoznačná je i diagnostika:  „Něco na tom snímku je, ale nelze říct, zda je to nádor nebo ne…“,  „Krevní markery jsou zvýšené, ale to může být způsobeno aktuální obranou organismu proti viróze“ atd.  A s markery to může být i naopak:  mohou být nejlepší a rakovina přesto může být na postupu.  Totéž s léčbou:  může zabrat, ale také nemusí.  V důsledku chemoterapie nebo ozařování mohou vzniknout zdravotní komplikace, ale opět nelze říci dopředu, zda a jaké.  Z psychologického hlediska je myslím lepší jistota smrti do roka, než 50% šance na úplné uzdravení do 5 let, třebaže ta druhá možnost je v celkovém počtu případů mnohem lepší.  Jenže na počet pravděpodobnosti není náš emoční aparát zkrátka stavěn.  

Nakonec si kupuji i ten diář a dokud budu naživu, nejspíš si ho budu kupovat každý rok.  Právě tak mám však v zásobě dostatečné množství prášků na spaní pro případ, že by se to nakonec přece jenom nějak zvrtlo… 

Po této životní zkušenosti se u mě žádné procitnutí á la hollywoodský doják nekoná.    Určitý posun ke svým životním horizontům zaznamenávám, ale předpokládám, že by se tak dělo i bez přispění rakoviny a její nepopulární léčby.  Trochu si upravuji životosprávu:  více zeleninových jídel, ovocné koktejly atd., ale žádný fanatik zdravé výživy a lepšího životního stylu se tedy ze mě opravdu nestává. 

Ze zpětného pohledu vidím, jakou velepitomost jsem udělal, když jsem si základní informace o rakovině a zejména o chemoterapii zjišťoval na internetu, kam může napsat kdokoli cokoli a připsat si ke svému jménu jakýkoli titul.  Naproti tomu převážná většina lékařských knih z renomovaných nakladatelství je přísně odborně zrecenzována a spousta je jich napsána i populárně a srozumitelně pro laickou veřejnost. 

Pokud půjde vše hladce, ještě asi 2 následující roky budu průběžně chodit na krevní testy, v nějakých delších odstupech na CT a případně i PET.  Pravděpodobnost recidivy po 5 letech od konce léčby už je pak velmi nízká.  Pokud dojde opět k propuknutí nemoci, budu mít o zábavu postaráno.  Já považuji jako fakt, že už se to nestane, třebaže v určitém počtu případů k recidivě přece jen dochází.  Pravděpodobnost takového scénáře mohu snížit životosprávou, ale… hm, no, někteří lidé jsou prostě nepoučitelní…  Zrovna před chvíli jsem například spořádal kus uzeného salámu, který je ve skupině nejrizikovějších potravin… 

Není vyloučeno, že k odkrytí podstaty rakoviny dojde ještě za mého života a pak by možná přišlo v úvahu i jakési „doléčení“. 

Na závěr takovýchto vyprávění bývá zvykem dávat nějakou radu typu „jezte mrkev“, „myslete pozitivně“ a tak podobně. Napadá mě snad jen toto:  když objevíte nějaký podezřelý varovný příznak, nehledejte jako já důvody, proč to rakovina není a nejlépe ještě týž den se objednejte k obvoďákovi nebo rovnou k příslušnému specialistovi.  Je to velmi nepříjemná a frustrující věc, ale lepší, než to udělat až za půl roku. 

  

Praha, květen 2011. 

 

 

DODATEK PO 4 LETECH

 

Jsem zdráv a v pořádku, děkuji za optání :-) Jednou za rok docházím na kontrolu, kterou však považuji víceméně už jen za příležitost dát pokec s paní doktorkou.  Co se týče kontrol, trochu jsem se mýlil:  myslel jsem, že po 5 letech od ukončení léčby skončí i kontroly, ale vypadá to, že na ně budu docházet až do své smrti. Sexuální život a funkce u mě zůstaly stejné jako před operací, žádná změna.  Přetrvávají jen potíže se sluchem, ale to je myslím minimální cena za život... 

Kdo teď procházíte léčbou, držím palce, ať to zvládnete, kdo jste zdrávi, tak na tom nic neměňte :-) a kdo máte podezřelý příznak a váháte s návštěvou lékaře, tak tu hrůzu překousněte a jděte - ihned!  Lépe ze sebe před doktorem a okolím udělat desetkrát blbce či ustrašeného hypochondra, než se jednou jedinkrát zmýlit a nechat rakovině volný průběh...  Pokud je vaše podezření opodstatněné a je to opravdu nádor, pak každý den, o který uspíšíte návštěvu lékaře zvyšuje vaše šance na úplné vyléčení, a to v kratším čase a za pomoci méně drastických metod. Přirozený strach ze smrti, který nám velí vyhýbat se všemu, z čeho byť jen trošičku vykukuje smrt - jako třeba právě z onkologického vyšetření - nás může do té náruče smrti paradoxně vehnat.  Navíc musí člověk čelit ještě dalšímu významnému strachu - a to strachu z neznámého a nepředvídatelného.  O rakovině toho stále moc nevíme a nevhodný přístup některých lékařů k pacientům tento strach prohlubuje ještě víc.  

Mimochodem:  před dvěma lety ve věku 69 let zemřel na rakovinu trávicího traktu můj nevlastní otec, protože se mu "úspěšně" dařilo klamat sama sebe i své okolí.  Domnívám se, že tento jinak realisticky uvažující a psychicky velmi odolný člověk nešel na včasné vyšetření proto, že jeho rodina má k tomuto onemocnění vrozenou dispozici a on na ně viděl umírat příliš mnoho blízkých lidí...  Když se u něj objevily první příznaky, nejspíš je vidět nechtěl a nakonec šel k lékaři, až když už nebylo zbytí.  Po roce neúspěšné léčby zemřel, pravděpodobně zbytečně...   

 

 

 Praha, listopad 2015.